Když jsem pokaždé křičela o POMOC, všichni mě slyšeli, ale nikdy neřekli ani slovo

Příběhy pomáhají

Když jsem pokaždé křičela o POMOC, všichni mě slyšeli, ale nikdy neřekli ani slovo

Abych začala úplně od začátku. Když jsme se seznámili bylo mi 17 let. Mladá, naivní a životem nezkušená holka, která potkala prince na bílém koni. Všechno bylo růžové, krásné, jak na obláčku..  Byl milý, pozorný, vtipný, prostě úplně ideál. Asi po roce našeho vztahu se stalo něco neočekáváného. Byl večer a my s partnerem (dnes – díky bohu ex partnerem) jsme se vraceli z hospody domů, oba trochu přiopilý – on víc, já míň. Ani si nepamatuji důvod, proč se to stalo, jen si pamatuji, že mě vláčel po silnici (byla zima, náledí, sníh). Dostala jsem jednu facku, druhou, tahal mě za vlasy, žduchal, sholil na zem, zvedl, opět žduchl.  V tu chvíli jsme velkou váhu přikládala alkoholu a říkala si, že je to právě tím. Nikdy předtím takový nebyl. A tak jsem celou tu scénu přešla a další dny na to nějak nenarážela.. Nechala jsem to vyšumět, ani on se k tomu nevyjadřoval.

Po pár dnech přišla další facka, tentokrát už za střízliva. Bezdůvodně. Další dny další a další…. Pak se to na nějakou dobu uklidnilo.

Po pár týdnech to opět přišlo a v mnohem větší míře. ((Důvod? Šla jsem s kamarádkou ven, šla jsem na babiččinu oslavu, měla jsem menstruaci (nemohl být sex), hrála jsem hru na mobilu, psala si s bratrem….  Atd.. další primitivní věci))  Měla jsem veliké modřiny opět díky bohu za makeup, za dlouhé trička a rukávy, pod kterýma jsem mohla schovávat modřiny i šrámy. Jednou jsem musela jít i na pohotovost, protože jsem byla shozena ze schodů a nemohla hýbat ramenem. Naštěstí jen naražené a znovu nahozené rameno.  „Co se vám stalo slečno? –  já jen upadla na ledě..“  Každodenní výmluvy doma u rodičů, že jsem někde spadla, zakopla..  Nosím dioptrické brýle a ty byly toooolikrát na opravě, protože mi je pokřivil, rozbil, prostě zničil útoky na moji tvář.  Byly to ale hodně silný útoky, dokonce mě i škrtil, tahal po zemi, nespočet boulí, co jsem měla na hlavě kvůli tomu, jak mě tahal za vlasy a škubal semnou. Myslím, že víc dalších takových věcí psát ani nebudu, protože bych tu byla do Vánoc…  a ani na to raději nechci vzpomínat. Jedním slovem HNUS!!

Nejhorší na tom bylo, že i jeho rodina to věděla. Bydlel s rodiči a 90 procent času jsme trávili u něj a u jeho rodiny. Když jsem z toho jeho malého pokojíku několikrát křičela o pomoc, jsem si 1000 procentně jistá, že mě všichni slyšeli. POKAŽDÉ. Ale nikdy neřekli ani slovo, nikdy nepřišli, na moje modřiny nereagovali.. prostě nic.

Paradoxně můj (expřítel) byl velmi inteligentní, studoval inženýrské studium, byl strojař, měl výbornou práci na CNC strojích, měl BMW, motorku, byl výborný, co se manuální práce týkalo. Byl hodně multifunkční a nic pro něj nebyl problém – byl to bůh. Byl vtipný, zábavný, v kolektivu oblíbený a každý ho měl rád. Tak proč jen já byla ta, co schytávala dennodenně rány? Když jsme byli někde na veřejnosti, kino, večere, party…. Choval se milionově! Ale jakmile se zabouchly dveře doma, byl oheň na střeše. A mě postupně docházelo, že JÁ jsem ta špatná, že JÁ dělám chyby a že si za to vlastně můžu sama. Nejen fyzicky ale i psychicky mě šíleně deptal. Dovedl mě do toho stádia, že jsem si říkala o sobě jaká jsem nula, že nic neumím, navážel se do mojí postavy (a to mám optimální postavu)  – začala jsem tedy cvičit, to mi zas vyčítal, proč s ním nejsem ale že jdu raději cvičit. Dokonale mě zmanipuloval. No magor… Tohle celé trvalo 1,5 roku! Na pokraji svých sil, psychicky totálně v prdeli. Doma jsem se přetvařovala, jaká jsem šťastná (naši pak už několik měsíců ani nevěděli, že se s ním scházím, všechno bylo na tajno) Bála jsem se být sama a proto i když jsem věděla, že jakmile za ním dojedu a ještě ten den dostanu bito – i tak jsem jela…. Tolik probrečených dní a nocí. Sebevědomí úplně na nule.

Moje máma úplně nevěděla o co jde, bála jsem se ji to vždycky říct ( i tak to poznala, že je něco zle). Několikrát mi dávala kontakty do poraden pro dívky a ženy, které jsou týrány jak psychicky tak i fyzicky, ( že prý když se nechci svěřit jí, tak alespoň někomu z poradny, že mi pomůžou) .. nikdy jsem tam ale nešla ani nezavolala.

 

Upřímně, nejvíce mi pomohlo to, že jsem si začala nedávno psát s jedním klukem. Moc hodný a fajn. (Jak to zmiňovala ta slečna ve videu), najednou cítím, že jsem někým chtěná a žádaná. Snad se blýská na lepší časy.  Už to bude pár týdnů, co jsem se svým expřítelem úplně odřízla veškerou konverzaci. Zablokovala jsem ho úplně na všech sociálních sítích, sms, volání. Doufám, že už na furt. Několikrát jsem se s ním už totiž pokoušela rozejít ale vždycky se rozplakal, sliboval, klečel na kolenou a prosil, žadonil, že už to nikdy neudělá .. ale pokaždé to udělal znovu a mnohem tvrději.  Ani sex už mě nebavil. Tolikrát, co jsem brečela i u sexu, že nechci, že mě to nebaví, že to dělat nebudu…  je to pár dní, co jsem byla na pravidelné kontrole na gynekologii a běžných testech a paní doktorka mi po výsledku testu oznámila, že mám nějaký zánět.  Není to žádná kapavka, syfilis ani nic podobného ale jsou to prý bakterie (nebo něco takového), co se přenáší sexem. Takže ten čurák mě ještě k tomu něčím i nakazil. Přitom vždycky to byl on, kdo mi vyčítal všechny moje klučičí kamarády, se kterýma jsem se musela přestat bavit (nikdy jsem ho ale nepodvedla, ani pusa ani sex s nikým jiným), takže celé 3 roky jsem spala jsem s ním.. očividně on NE.  .. Nicméně dostala jsem silná antibiotika a snažím se co nejdříve uzdravit.

Domácí násilí ve vztahu není téma o kterém by se mluvilo příjemně a už vůbec to není něco, co bychom my – které jsme si tím prošly, vykládaly kde komu na ulici. Doufám, že všechny, co si procházejí něčím podobným, že seberou i tu poslední sílu co v sobě mají a udělají ten krok. A osvobodí se od toho manipulátora. Nikomu bych tohle nepřála a vím, že co jsem zažila já je možná jen setina toho, čím si třeba právě teď v tuto chvíli prochází dalších xtisíců žen/dívek/slečen….  Teď je mi 20 let a nedokážu si představit žít s takovým člověkem dalších 40 let. FUJ. Je  mi z toho zle.

Doufám, že už bude jenom dobře a že zase poznám význam slova LÁSKA, BEZPEČÍ, VZTAH..


Co k tomu dodat

Píšu to vždy a musím to napsat i tady – po pár týdnech bití, kdy se dívka snaží zachovat si rozum a být silná začne o všem a hlavně o sobě pochybovat. Ne o tom vztahu, ale o sobě. A to není žádná známka SLABOSTI!!! To je naprosto běžný faktor domácího násilí – zde násilí ve vztahu. Je to známka psychické manipulace a odporného zacházení ze strany člověka, kterého milujeme a věřili jsme mu.

Navíc, pokud se pro široké okolí chová jako nejlepší kluk a naprosté zlatíčko, tak se oběť cítí ještě víc v pasti a jen si potvrdí to, že je to dozajista její vina – že to tak musí být. A to je přitom ta největší hloupost. Není to naše vina.

Neříkáme si o to.

A ta rodina? … K tomu asi není třeba nic dodávat…

 

Sleduj projekt na dalších sítích

 

Jedna odpověď

  1. Gabriela Štukheilová napsal:

    Ja bych si dovolila vyjádřit k tem happyendum, kdy se dotyčné z toho nakonec dostanou, ale většinou si hojí tyto rány na duši dalsim vztahem, myslím si, ze v budoucnu se to ještě vynoří, ten pocit, ze je clovek k nicemu jen tak sám od sebe nezmizi (Ikdyz se nekdy na čas se muze v tom velkem novém štěstí ukryt) 🙁 mluvím z vlastní zkušenosti, ale kazdy si na to snad časem prijde sám 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se ti projekt? Sdílej ho dál!:)

Facebook
Facebook
YouTube
YouTube
Instagram
Follow by Email