9 měsíců po smrti mamky umřela i ta jeho

Příběhy pomáhají

9 měsíců po smrti mamky umřela i ta jeho

Začala bych asi tím, že jsem adoptovaná. Moji rodiče (adoptivní) si mě vzali z kojeneckého ústavu v 9 měsících, takže jsem ani nikoho jiného nepoznala a o svých biologických rodičích nevím vůbec nic. Já své rodiče miluji a na tom, že nejsou mojí biologičtí vůbec nezáleží, ale je tam jeden háček a to ten, že jsou bílí a já ne.

Někteří mi říkají že vypadám jako Arabka nebo Turkyně a jiní zas, že jsem cigánka. S nenávistí vůči mé barvy kůže se setkávám téměř denně. Každopádně já nevím kdo jsem a vytáčí mě, když někdo říká „to je cigánka, jdem raději pryč“ (ano to se mi stává), protože jak oni můžou vědět kdo jsem, když to nevím já sama.

Moje dětství bylo úplně v pořádku. Mám mladšího bratra (o 10 měsíců), taky adoptovaný, a vycházíme spolu bez problémů.

To, že jsem jiná jsem si uvědomovala až na základní škole. Spolužáci mě šikanovali, říkali mi gypsi a posmívali se mi a dělali mi různé nehezké věci. Navíc jsem byla dysgrafik a dyslektik a to tomu taky moc nepomáhalo.

Když mi bylo asi 12, tak jsem objevila seznamku lide. cz, připadala jsem si jako frajerka. Hned si mě tam našel jeden chlap bylo mu asi 38. Já byla mladá a blbá a tak strašně naivní. Psala jsem si s ním a připadalo mi to super, a že jsme nejlepší kamarádi a můžu se s ním bavit o všem. Moje mamka na to přišla a přerušila to. V té době jsem byla na ní naštvaná, protože jsem to nechápala. Po nějaké době mě kontaktoval znovu a já si s ním zase psala, jenže nějak mě naštval a já se s ním sama přestala bavit. Když mi bylo 14 došlo k dalšímu kontaktu ale to už jsem měla trošku více rozumu a říkala jsem mu, že to není normální aby se bavil se mnou. Vygradovalo to tak daleko, že mi psal že mě unese do Irska a bude se tam o mě starat a vydržovat si mě. Já odmítla a přerušila kontakty. Jenomže on věděl z jakého města jsem a základní škola tam byla jen jedna. Takže jednoho dne, když jsem šla ze školy s kamarádkami tam na mě čekal.. Naštěstí se nic nestalo, protože mě neviděl. Ale hrozně mě to vyděsilo a děsí do dneška. Pak se mě snažil zase kontaktovat ale to už mi pomohla mamka. Pohrozila mu policií a po čase se uklidnil.

Na učňáku to bylo super, ze začátku. Měla jsem kamarádky a se spolužáky jsem vycházela dobře a škola mě bavila. Jenže většina spolužaček měla dlouhodobé vztahy a já chtěla taky. Na základní škole jsem se nikomu nelíbila. Byla jsem ošklivé káčátko jenže na střední jsem se trošku vyloupla a najednou byl o mě zájem. Byla jsem asi jako ty. Takové štěňátko co toužilo po lásce a pohlazení a šla jsem za každým blbečkem, který projevil zájem. V posledním ročníku mě začali všichni pomlouvat, včetně třídní učitelky. Říkali o mě, že jsem děvka a střídám kluky jako ponožky. Dost mi to ublížilo.

Po učňáku jsem šla na nástavbu abych si dodělala maturitu. Začala jsem chodit s jedním klukem a bylo to všechno tak jak má být. V roce, kdy jsem měla maturovat jsem si začala všímat, že má moje máma problém s alkoholem. Řešil to můj otec a i její kolegyně v práci a náš praktický lékař. Mamka už měla za sebou jednu těžkou operaci podle lékařů byla neslučitelná se životem ale moje máma byla bojovnice. Od té doby se mnou pořád řešila závěť a co mám dělat až umře a že se 50 nedožije a že ví když půjde znovu do nemocnice, že už se z ní nevrátí. Já si ale říkala že je paranoidní a nebrala jsem jí vážně. Mamka vždycky hodně přeháněla a život s ní nebyl vůbec lehký, často si na mě vylívala zlost, nadávala mi, bezdůvodně na mě křičela a já si to všechno brala hrozně osobně. Když potom skončila znova v nemocnici s tím, že jí selhávají játra. Já měla radost. Né radost z toho, že je na tom zdravotně špatně ale z toho že není doma a já mám klid a nikdo po mě neřve a nenadává mi. Jo byla jsem fakt blbá. Nějak mi nedocházelo, že je to tak vážné. 3 měsíce před maturitou jsem jí byla navštívit v nemocnici. Upekla jsem tehdy medovník a ona mi říkala že jsem hrozně šikovná a že se o taťku s bráchou dokážu postarat. Tehdy už jí selhávaly i ledviny a byla první v pořadí na seznamu pro transplantaci. Když jsem se s ní loučila tak strašně brečela a já ji držela za ruku a prostě jsem se jí nemohla pustit. Nechápala jsem to.

Den na to jí převezli do transplantačního střediska, kde čekala až se najde nějaký vhodný dárce. Pak už to šlo strašně rychle. Přestala se hýbat, přestala mluvit a týden na to zemřela na selhání organismu. Bylo to hrozné, bylo jí 49. Jenže ona to věděla. A podvědomě jsem to věděla i já. Proto jsem se jí ten poslední okamžik, kdy jsem s ní byla, nemohla pustit.

Maturitu jsem nezvládla. A to byla další rána pod pás. Nezvládla jsem ani další dva pokusy.

Můj otec si měsíc po tom co moje máma umřela našel přítelkyni…nebo spíše jí přivedl domů (myslím si, že jí měl už když máma žila). Rodině jí představoval jako svou životní lásku. Bylo to peklo. Všechno se najednou řídilo podle ní. Veškeré mamčiny věci vyházela. Snažila jsem se s otcem mluvit. Řekla jsem mu že se mi to nelíbí, jak nám doma všechno mění ale on řekl jen „ona je tak zvyklá“..každý večer jsem brečela a jak jsem začala už nešlo přestat. Navíc jeho přítelkyně neustále na mě s bratrem nadávala, že jsem retardi a podobně. Otec se mi snažil občas promluvit do duše, že si přeje ať se s ní bavím a ať jsme kamarádky a co mám dělat abych jí nenaštvala jakože jak mám utřít linku a že si mám brát jiné koště na toto a jiné zase na něco dalšího (protože jí vytáčelo uplně všechno kolem úklidu co jsem dělala a jak jsem to dělala a nedej bože abych to nedělala vůbec…) no a jednou když mi zase takhle promlouval do duše tak už jsem to prostě nevydržela a řekla mu svoje. Jak se mi to nelíbí a že s ní nikdy nebudu kamarádka a nikdy se s ní nebudu bavit. Reakce mého otce mě naprosto odrovnala. Začal po mě hystericky křičet, že to dělat budu protože jestli on o tu svojí přítelkyni přijde, tak mi udělá ze života peklo.

Jedinou oporou měl být můj přítel, který byl strašně hodný a strašně mi chtěl pomoct, jenže asi nevěděl jak a pak už to ani nešlo. Jeho máma měla hroznou a ojedinělou nemoc. No a 9 měsíců po smrti mojí mamky, umřela taky. Říkala jsem si, co se ještě stane. Co jsem komu udělala, že se mi dějí takové věci. Následně mi umřel i můj pes, kterého jsem měla od dětství. Pak i babička. Bylo toho prostě najednou strašně moc. A náš vztah utrpěl spoustu ran a já cítila, že už s ním nemůžu být. Potřebovala jsem prostě vyčistit vzduch a začít od začátku. A tak jsem se s ním po 3 letech vztahu rozešla. Rozchod trval dlouho, protože on se s tím nechtěl smířit a já mezi tím potkala někoho,s kým jsem se pořád smála a zapomněla na to všechno. Bylo to hnusné ale jakmile jsem se rozešla s tím prvním začala jsem s tím druhým.

Ze startu to bylo fakt krásné a já si připadala že jsem pro něj jako bohyně. Pomalu mě nosil i na rukou. Začala jsem u něj bydlet. Bylo to všechno tak strašně brzo…postupně jsem začala zjišťovat, že to není zas tak krásné, jak se zdálo. Neustále si psal s nějakýma holkama a mě tvrdil že ony píšou jemu, že za to nemůže. Každý den minimalně 3 holky. Pak jsem z jeho mobilu zjistila že se s tou jednou scházel. Vždycky kolem půlnoci co jsem spala se vykradl z domu a jel za ní. Pořád mi jen lhal a dokonce mi kradl i peníze. Bylo to hrozné jenže pokaždé co jsem se s ním hádala nebo na něco podobného přišla, on to obrátil proti mě a v podstatě mě držel v takové psychické pasti ze které jsem se nedokázala dostat. Před Vánoci nás jeho rodiče vyhodili z domu protože on nepracoval a neměl snahu si práci najít. Do školy nechodil a jen bral a bral. Takže jsme šli k nám. Den před štědrým dnem jsem zjistila že nás vykradl. To byla pro mě další rána pod pás. Jenže horší to bylo po tom. Otec mi to dával za vinu. Byla jsem zlomená a říkala jsem si že na vztahy seru, že budu využívat kluky jen na sex. Vystřídala jsem pár kluků/chlapů a připadala jsem si uplně odporná. Strašně jsem si to vyčítala a vyčítám do dnes. 

A pak přišel ON. Byl úplně jiný než všichni koho jsem znala. Chtěl jít na všechno straně pomalu až mě to vytáčelo a uplně mi změnil myšlení. Uvědomila jsem si, že s ním už chci být do konce života. Dal mi sílu znovu žít. S ním jsem chtěla začít nový život a řekla si ,že tu špatnou hnusnou minulost nechám za sebou a neřekla mu o tom. Bála jsem se, že by mě nechtěl kdyby to věděl. Jenže po čase vztahu pravda vyplula na povrch a sice se semnou rozešel a bylo to fakt hnusné a kruté a já si najednou připadala, že už pro mě v životě nemá nic cenu. Ale asi mě musí opravdu hodně milovat. Dal mi druhou šanci a nikdy mi to, že jsem mu takhle lhala nepřipomíná. 

Teď mi je 23 let. Žiji spolu s přítelem a jeho skvělými rodiči. Maturitu jsem dodělala a jsem přijatá na vysokou školu. Mám pocit, že se můj život začal dávat zase do pořádku.

Co bych k tomu dodala?

Někdy se s námi osud skutečně nemazlí a přichází jedna rána za druhou. V tu chvíli nám vážně nepomůžou žádné citáty a věty jako „může být hůř“. V tu chvíli musíme svěsit hlavu a celé to přežit. Protože o to jde hlavně – žít! A ať si osud nachystá cokoli, hlavní je žít.

Není to příběh o znásilnění nebo násilí ve vztahu, ale máte pocit, že je proto něco méně?

Každý máme něco a nic by se nemělo srovnávat s ničím, proto jsem ráda, že mi tento příběh slečna poslala – protože já bych si nedokázala představit prožít to, co ona…

Sleduj projekt na dalších sítích

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se ti projekt? Sdílej ho dál!:)

Facebook
Facebook
YouTube
YouTube
Instagram
Follow by Email